KRUŠNÉ HORY – východ, Labské pískovce a zbytek ČS Švýcarska

15. června 2019, sobota – 89 km – slunečno, hic jak v pekle, ale na hřebenu Krušek aspoň profukovalo…takže jsem to přežil.

Ráno na kempu vařím polévku a chleba, ale vím, že to je málo…Vedu kolo dolů, jet se nedá. Do té strašně strmé stráně nad kemp jsem to nějak vytlačil, spíše vynesl.., ale bylo ráno..A spal jsem 12 hodin !!! Už jsem to potřeboval. Nikde jinde se takto nedokážu vyspat, zajímavé. Ráno jsem slyšel divoká prasata pod sebou, evidentně jsem jim nevadil. Prostě ví, že sem patřím.

Ale pak dole, ta hrůza, co se tam od zimy odehrála…nepoznal bych to, kdyby mne sem někdo přivedl se zavázanýma očima..To kdybych viděl včera, nespal bych. Ještě že jsem přišel od německé strany od Křinice…

Se slzou v oku dovedu tou hrůzou kolo až na Mezní Louku. Myji se v umývárce u chatiček. Spí tam nějací Rusové. Pořád se mně chtějí cosi optat – s pomocí překladače v telefonu. Tak jim říkám, ať mluví rusky, že jim budu rusky odpovídat. Nějak jim to v té hlavě nefunguje, protože to vzdali…mám jiné starosti.

Cedule mne vyzývá, abych šel společně s Němci po červené značce na Pravčickou bránu. Nepůjdu, byl jsem tam mockrát, a zezadu, zadarmo…Ale PST… Je to u hospody na Mezní Louce, kterou vlastní Suchánkovi. Hospoda se jmenuje – U Fořta. K Suchánkům by asi nikdo nešel (?). Vzpomínám, jak starý Suchánek začínal prodávat pití v garáži… To ještě neměl tak velkou touhu zbohatnout, jako jeho potomci. Ti zde přistavěli 7 nových dřevěných domů na ubytování, zvedly ceny na německou úroveň atd. Asi to tak má být (?).

Jedu dolů k Hřensku. To ještě netuším, že Pravčickou bránu uvidím od Tří pramenů. Úplně mně to vyděsí…kolik lesa muselo pryč, kvůli neodbornému boji s kůrovcem !!! Dole mně to potvrdil bývalý lesák. Němci používají jiné metody, které fungují. U nás do toho ( říká ) právě zasahuje kdekdo bez kompetencí, a to je výsledek…zaslzím dnes už podruhé. Nějak jsem na té dlouhé cestě „vyměkl“, nebo co? Ne – jsou to věci, které mi doopravdy vadí, protože mám přírodu rád. Kdyby to tak dělali všude, nebude kam jet!

Ve Hřensku fotím hospodu Klepáč hned na kraji od Mezní Louky. Jednou jsem tam pro celý oddíl TOM domluvil „české ceny“…jinak všude jsou tady ceny na německé platy To je daň v pohraničí, bohužel…

Potom domek před soutěskami. Hřenské soutěsky s lodičkami, skákání okolo a průpovídkami lodníků je zážitek sám o sobě. Na řece Kamenici je Tichá soutěska blíž k Hřensku. Potom se kousek projdete k Divoké soutěsce proti proudu. Na obou dvou soutěskách vás převezou lodičkami. Ale nesmíte tam být večer, jako my za mlada. Pak jsme slaňovali, protoze lodivodi to už zapíchli…Od Divoké soutěsky se dostanete na Meznou a Mezní Louku. Půldenní procházka. Z Mezní Louky jezdí do Hřenska německý červený autobus, bere i české peníze…

Fotím i hotel Praha. Nad ním je hrozba zřícení skály, která se 24 hodin denně monitoruje..ochranné sítě mají zabránit pouze pádu drobných kamenů, uvolněných erozí…

Stejné, možná větší nebezpečí hrozí hotelu Labe, který leží už těsně nad řekou Labe. Jinak Hřensko je nejníže položené místo v ČR – cca 112 m.n.m. Proto je tady také nejvíce Vietnamců, ne to byl fór. Přišli z Německa, když je tam srovnali…

Frčím na přívoz. Zrovna je na druhé straně v Dolním Žlebu. Pes na mne štěká jako blázen, natáčím ho pro vnoučata….naštěstí převozník pro mne přijede a za 20 Kč mně jako jediného převeze, díky…říkám mu, kde už jsem všude byl – a on – že prý si to tedy zasloužím. Ale to nemohl na druhé straně vědět. Prostě je to borec, díky .

Z Dolního Žlebu zažiju třetí nejhorší vystrkání kola do kopce po celou dobu mé cesty, dnes již 53 dní…Vůbec nejhorší bylo to včera – hořejší částí Hlubokého dolu. Potom to ze sedla na Dvoračky. To dnešní je po žluté značce a staré dlážděné královské cestě směrem na Maxičky. Klouže to, velké díry mezi kameny, vyjeté koleje v kamenech ještě od koňských povozů ( ty musí být pěkně staré )…., že? Tak 500 let (?).

Ale ještě fotím pěkný baráček v Dolním Žlebu.

Dlážděná cesta je asi 3,5 km. Celou ji strkám. To už strkám dnes celkem 7,5 km. 4 km dolů a 3,5 km nahoru. Říkám si, že ať je vepředu jakýkoli kopec, dnes už strkat nebudu. Dodržel jsem to, ale postupně…

Na Maxičkách se mi líbí další domek.

A vedle něj se pasou pěkné kozičky. Vyrušit od pastvy se nedají. Ví, že jim tráva za chvíli uschne od slunka a bude se jim hůře žrát. Prostě ony to ví . Proč by to tak jinak dělaly, že? Protože kozy jsou jinak děsně zvědavé a přišly by se podívat…

Z Maxiček jedu na Sněžník. Tam fotím Hraniční boudu, aby bylo zřejmé, že co to jde, kopíruji hranici..na rozhlednu nezajíždím, byl jsem tam několikrát. A je to dál od hranic.

Nad Hraniční boudou fotím restauraci Švýcarský dům. Jsou to, krom toho že restaurace, také zajímavé budovy. Ubytování na Hraniční boudě stojí 350 Kč. Ne jako v penzionech na Severní Moravě…hanba! Za 800 !!! Dodnes to nechápu. A to už jsem tam odsud docela dlouho pryč. Nějak to nemohu „strávit“…Pořád říkají, že Severní Morava je nejchudší oblast v ČR., tak proč jsou tam nejdražší penziony? Jestli to není dáno tím, že tam dříve za socíku žila tzv. „elita národa – horníci“. Ti měli zdaleka nejvíce peněz, více než doktoři a kdokoli jiný…a zapomněli, že už to je 30 let pryč (?).

Ze Sněžníku valím na Tisou, kde mne zvou do skal. Nepůjdu. Byl jsem. A kdyby, tak jenom po uzavírce – přespat. Na Tisou mám také moc hezké mladé vzpomínky, ale to už je sto let…

Stoupám na Petrovice, začíná se ozývat ranní čerstvé pečivo od paní v Hřensku. Zdravím. Projíždím Krásný Les. Tam je nejdříve „skopec“ do vsi a hned opravdový kopec na druhé straně. Na zahradě je babka s dědkem, pozorují, jak jim nádherně kokrhá kohout…do toho já velmi silně zaplynuji. Rána jako z kanónu od husitů. Babka se úplně lekla, já na ní – paní, to já ne, to ten kohout…dědek se mohl uchechtat a babka nadávala, klasika…až teď večer jsem zjistil, že ta část obce se jmenuje Větrov.

Dojedu na Adolfov, a tam boží dopuštění.. Já dám polévku a pivo v Adolfovském Dvoře. Je tam sympatická blonďatá Ukrajinka, dá mi to přednostně, před těmi mladými. Holt ví, co se sluší, je dobře vychovaná…úcta ke stáří…. Jako za mých mladých let, kdy byl ještě v Čechách normální svět…

Vedle plno cyklistické chasy. Je to akce „Z Libouchce do Libouchce“. Účast 570 cyklistů. To je masakr, jak by řekla babička Štěpánka..Mají své občerstvení, tady, pod Komáří Výžkou a nevím, kde ještě. Jenomže kvůli nim nejedu na Komárku. Oni si totiž někteří myslí, že je ta silnice jednosměrka, skoro nemám kam uhnout. Takže to hned ve Fojtovicích uhnu na Cínovec. Tam nejezdí Liboucháci.

Cesta okolo hranice až do Fojtovic plná cyklistů. Jiný den bych tady jel sám…jako z Fojtovic do Cínovce. Tam už jsem zcela sám, nikdo, ani auto… Proto fotím krajinu okolo.

Ze stoupání nad Fojtovicemi fotím Komáří Vížku aspoň z dálky a proti slunku….

Krajina na pravé straně je už německá

V poslední části kopce mne hecují, nevím kdo, ale splním očekávání… Vladimíre, ty se dáš tak vyhecovat…už bys mohl mít rozum…už mi to chybí.

A už vidím kostelík u rašeliniště na cínoveckém hřbetu.

Nikdy jsem tu nebyl jindy než v zimě na běžkách. Netušil jsem, že tu najdu prima koupání. Na české straně v plavkách, na německé bez. Koupu se u nás ve slipech, alebrž plavky nemám s sebou.

Pak jedu přes Cínovec ( Zinnwald) do kopce k čáře na Hraniční cestu. Hned v první putyce se ptám dědka, zda má točenou limonádu. NIKDO ji tady nemá, říká..A nabídne mi obyčejnou vodu 0,3 litru za 15 Kč. Říkám mu, takového vola musíte hledat jinde!!! Jedu dál a o 50 metrů dále mají točenou malinovku. Uvažuji, zda se mám na dědka vrátit a aspoň ho poslat tam, kam určitě patří. Ale šetřím síly. Nebudu je plýtvat na zloduchy. Škoda, že jsem si nevšiml, jak se ta knajpa jmenovala…udělal bych mu „aspoň reklamu“.

Na kopci fotím shora německou stranu kopce Zinnwald.

Také typickou věž na německé straně.

O kus dál je putyka, která přímo vybízí cyklisty, aby se stavili na pití, jinak že je čeká smrt vyžízněním…Ale byla tam svatba.

To nevadí, já pití teď mám. Žízní nezhynu, aspoň ne dnes.

Po cestě na Vitíšku fotím krajinu, budoucí krušnohorský les…

Na Vitíšce dám v restauraci Mikuláška gábl. Klasika – vepřový řízek s brambory a oblohou a nealko pivo. Zapomenu si vzít vodu na vaření. Končím totiž 2 km před Moldavou v turistickém přístřešku. Pro vodu dojedu 2 km na Moldavu. Tam by se dalo spát v opuštěném nádraží, ale vidím tam kartony. To signalizuje přítomnost bezdomovců…vracím se 2 km do lesa. Zde je mi lépe. Nechci se v noci s nikým dohadovat…. Lavice je široká, díky mooooc.

Ještě fotím detail pracovního stolu. Vařič, technický líh, tablet, mobil napojeno na power banku, spacák, sušené prádlo, zamčené kolo…johoho johoho….

16. června 2019, sobota – v půldenním dešti a terénem robota – 58 km

Ten den začal zvláštně. Pod turistickým přístřeškem, co jsem spal, jsem zmerčil ve 4.14 hod. světlo a okolo se přehnal z kopce cyklista. Kam jel, nevím…A bylo po spaní. Ještě chvíli se převaluji, pak vařím polévku s chlebem. Je to málo, žalostně málo, vím to. Ale nic už jiného nemám. Balím, citelně se ochladilo, beru bundu a jedu se na čerpačku na Moldavu dojíst. Bageta s kousky kuřecího masa to jistí. Všude dokola je klid, vietkongové spí, a nikdo jiný tady už pomalu není…

Před tím si ještě objedu lyžařský okruh, který začíná a končí u mého dnešního bydla. A tím to později málem prokoučuji…

Fotím krajinu okolo, zatím je pekelně zataženo, ale ani by mne nenapadlo, že mně čeká 3 hodinová cesta deštěm, později…

Přes Horní Moldavu se po žluté značce kochám výhledy na pravé krušnohorské pohraničí. Natáčím video…

Jedu mezi loukami, začíná foukat a drobně mžít. Zatím tomu nevěnuji pozornost a v klídku fotím. Po této cestě, která pokračovala singl trekem, jsem jel.

V údolí slyším ovčáky shánět ovce. Některé se zaběhnou až ke mně. AHOOOJ.

Docela se rozpršelo. Obloha začíná chrlit vodu. Vanička se vylejvá…

Nakonec jsem rád, že z té záplavy trávy jsem pryč, jinak bych byl jako vodník . Dojíždím na Žebrácký roh. Pěkné místo, jen kdyby tolik nelilo… tak bych chvíli pobyl.

Pak už leje FURT A JE ZIMA. V tom jsou Krušky přebornice. Proto jsou to také Krušné hory, že?

Jedu kolem jedné chalupy. Právě snídají. To je jediná „živá“ chalupa v té době, cca před devátou. Dnes jsem vyjel v 5.30. Mají tam zajímavý stroj – létající kolo, dvouplošník. Jdu se poptat, zda si ho mohu u nich na verandě vyfotit. Tajně doufám, že řeknou, abych šel na horký čaj. Ale oni jsou sice už vzhůru, ale asi ještě ne dostatečně probuzení. Nebo se mne chtějí co nejrychleji zbavit. Co se zarostlým starým otrapou. A na horách asi nevyrostli, tak nemají ten odhad (?). Ale já se na ně nezlobím, protože zatím mně zima není. Mám gatě i outdoor bundu z Prachatic, takže mi nechybí nic.

Prý s tím kolem z hor už dolů do Slavětína doletím. Tak jo.

Potom se hrcám po lesních cestách a střídavě po silnici. Když jedu okolo chaty Barbora, která láká k návštěvě ze všech světových stran – je ještě zavřená. Volám nahlas: „Barborko, ty bestie, jak to, že jsi zavřená?“ Z okna vykoukne chlap, do půli těla nahatý. Od pasu nahoru. Když ho vidím, začíná mi být trochu zima. Přitlačím pod kotel, abych se zahřál.

Najednou jsem v Českém Jiřetíně. Fotím zajímavou ceduli, kde nám říkají, že tato obec leží v nadmořské výšce od 601 do 876 m.n.m. Slušný rozptyl .

Z Českého Jiřetína se vracím k vodní přehradě Fláje.

Fláje je název částečně zaniklé obce, která se nacházela v nadm. výšce 745 m při Flájském potoce. Obec byla zbořena a zaplavena v letech 1956 až 1960. Dnes dodává pitnou vodu do obcí a měst Podkrušnohoří. Při nižším stavu vody jsou zbytky staveb zaniklé vsi vidět u severovýchodního břehu.

V zimě je okolo přehrady frekventovaná běžecká trasa, převážně z Dlouhé Louky.

Stoupám na Klíny. Naštěstí nic nejezdí, tak se pomalu bincám do kopce. Nahoře je záchranná služba a pěkné domky. Doufám, že ani jedno dnes potřebovat nebudu…

Stále prší. Chvíli se na chvíli schovám v čekárně, ale pak jedu v dešti dále.

Fotím kolem krušnohorskou krajinu, typickou pro tuto nadmořskou výšku.

Sjíždím dolů do Mníšku. K hranici ( jak jinak ). Tam je rozsáhlá vietnamská tržnice. Tu nehodlám fotit. Nad ní je „Bašta u Standy“. Nachytám se nato…marně, nic nedostanu, prý jen pro členy klubu. Říká Standa. Tak mu říkám – když to máte tu baštu jen pro sebe, tak to sundejte jako reklamu u silnice…

Najím se ve velké hospodě dole. Hovězí vývar, knedlík vepřo zelo. Ale nejdříve vagón horkého čaje. Nemohu zmrzlými kolíčky rozdělat med do čaje, jak je mám prokřehlé. Mladá servírka mi pomůže, když to vidí. Díky.

Těch Mníšků je po repubice také hafo…

Kolem hranice klesám do dolní části Nové Vsi v horách. Fotím dobytek u cesty. Ten sem pasuje jako puklice na hrnec

VŠIMLI JSTE SI? TADY JSEM ZAČÍNAL SVOJI CESTU PO HRANICÍCH ČESKOSLOVENSKA ( 1919 – 1939 ).

A jedeme z kopce. Krásný pocit na posledních metrech okolo hranic.

A už jsme tady. Dokumentuji. Jedna z posledních fotek..

Ještě mně navádí, abych zašel na poštu pro rekomando – zítra, tj. 17.6.2019, dojeď do Slavětína nad Ohří v okrese Louny mezi 15. a 16. hodinou !!! Oslavíme návrat „ztraceného syna“ . Tak ju, zkusím to.

Vyjedu ještě 2 km do kopce k penziónu Pod lipou. Musím se dát trochu do pucu. Především zahřát se po vykoupání v horké vodě v posteli. A vyprat, naposledy. Pak už, jak říká žena, bude prát jenom pračka. Za 500 Kč bydlím, i mám super večeři. Jsem rád, že jsem to vše zdolal. Ale definitivně si oddechnou až zítra, po příjezdu do Slávoše.

ZÁVĚRY K TÉTO ČÁSTI MÉHO PUTOVÁNÍ NA KOLE NA TĚŽKO Okolo Československa:

Za dva dny jsem na zbytku ČS Švýcarska a ve východní části Krušných hor ujel 147 km. Z toho cca půl etapy v dešti.

Celkem jsem na cestě dnes 54 dní a mám najeto 4 322 km.

Zítra to mám domů přes 80 km, takže bych se celkem měl dostat přes 4 400 km za 55 dní. Je to o něco méně, než jsem původně počítal. To je dáno tím, že některé vrcholové partie jsem nemohl jet…třeba v té době na Šumavě…

Celkové hodnocení akce si nechám až po úplném dojezdu.

DRŽTE MI JEŠTĚ ZÍTRA PALCE. To dáte….